Asi není třeba říkat, že schodiště obvykle příliš nevnímáme. Vzhledem k tomu, že výška, i hloubka jednotlivého schodu je dána normami, stejně jako jejich počet na jednom schodišti, není divu, že se nám velmi brzy vetne způsob jejich překonávání do svalové paměti. Po nějaké době po nich již chodíme nahoru a dolů zcela automaticky, aniž bychom nad tím, co děláme, museli nějak zvlášť přemýšlet.

 

Ovšem pak přijdou netypická schodiště, a zde pro nás nastává problém. Najednou jsou naše kroky mnohem opatrnější, jdeme podstatně pomaleji. Zatímco z normálních schodů dokážeme bez potíží seběhnout, zde je tento úkol obtížnější.

 

schodiste2

 

Příkladem mohou být točité schody Fa-havlicek. Jejich účelem je pomoci s obranou sídla či hradu. V době, kdy se tento typ hodně stavěl, neexistovaly ještě střelné zbraně, a pokud ano, pak pouze velmi nepřesné a primitivní. Boje se tedy řešily za pomoci mečů či jiných zbraní.

 

Stejně jako dnes, i tehdy byla naprostá většina lidí praváci. Točité schodiště obráncům umožňovalo, aby svou zbraň drželi ve své dominantní ruce, zatímco útočníci byli nuceni používat levou. Pokud však daného místa přes tuto nevýhodu dobili, pak mohli této metody využívat dál, a skutečně o tak dělali.

 

schodiste4

 

Ovšem obrana samozřejmě není důvodem, proč se tento typ staví až dodnes. Je to především zmenšení prostoru, které k tomu bude potřeba. A šetření, byť místem, je něco, na co slyší poměrně velké množství lidí.

 

Na druhé straně zde máme otázku bezpečnosti. Jelikož schod má na každém okraji jinou hloubku, a navíc se zeď neustále zatáčí, je potřeba věnovat tomu velkou pozornost. Stačí totiž jeden špatný krok, a následky mohou být ošklivé. A to především v případě, kdy jsou postaveny z betonu či kovu, nebo překryty dlaždicemi.

 

Pokud tedy stavíte dům a chcete tam tento typ schodiště umístit, pak se vždy zeptejte, co si o tom ostatní, kdo tam budou bydlet, myslí. Jen tak budou všichni spokojeni.